Náš neslavně slavný výlet za velrybkama. Začalo to už ráno, jako každý náš víkendový výlet...vyrazili jsme z domu až o polednách. No, co se dá dělat, žiju s méďou. Bylo krásné počasí, tak se nám jelo báječně. Po několika hodinách jízdy jsme si udělali velkou přestavku na obídek. A že nafotíme pár fotek, prostě, když nemáš fotky jako bys nežil. Chroupu, chroupu. Lukáš se pořád přehrabuje ve věcech. "Zapoměli jsme doma baterku do foťáku." Chroupu dál, tyhle srandičky už znám. "Nemáme baterku!" ozvalo se z kufru auta. Vajíčko mi udělelo v krku kotrmelec a chystalo se mě udusit. "To si děláš prdel?" Po slovní spršce hnědých slov, která nechcete slyšet, následovalo třísknutí dveřma a auto se v absolutním chrámovém tichu otočilo na místě a rozjelo směr jih. Plán byl v prvním vetším městě koupit novou baterku a nebo se pro ni vrátit do Dunedinu, který byl od bodu zvratu vzdálen tři hodiny jízdy. Naštěstí po patnácti minutách jsme narazili na městečko s velkým obchoďákem a koupili novou a nabitou baterku. Vrátil se úsměv a slunce opět vyšlo. Pak už jsme v klidu dorazili do Kaikouri a snědli všechny tousty s vajičky. Ráno nás probudil nádherný východ slunce, náš první, který jsme tu zaznamenali na fotografii. :) Celí nedočkaví jsme si vyčistili zuby a vůbec se hodili do gala, aby se nás velrybky nelekli a vyrazili jsme do města hledat helikoptéru. Já jsem se úplně třásla. Paní za stolem řekla:"Dneska jsme viděli jen jednoho vorvaně brzy ráno, chcete letět?" Málem jsem se před ní v kanceláři rozplakala, musela jsem utéct ven. Sedla jsem si do oblazků na plaži a prosila jsem velrybku, aby se nám ukázla. Lukáš to chtěl risknout a tak jsme letěli. Bylo to moc pěkné polítáníčko, hledali jsme a hledali. Po pravdě jsem viděla celé stádo vodotrysků haha. Po přistání jsem to pořádně a do sytosti ořvala. Musela jsem se , alespoň vyfotit s namalovenejma a taky hezkejma. Ale od té doby se mi zdává na střídačku o delfínech , velrybách a dětech. Snad budeme mít příště větší štěstí.
