Na začátek nebo na konec? Nastartovali jsme a auto se rozjelo kamsi na sever , jeli jsme dokut se to dalo. A kam, že jsme to dojeli? K majáku. Tak to byla cesta k majáku. Až na 
samý počátek. Podle maorských legend právě odtud putují duše zemřelých zpět do země předků. Po kořenech stromu pohutukawa, který tu pořád ještě stojí a je starý přez 800 let, se dostávají do podzemního světa, odtud do moře. Ještě jednou se vynoří na nejvyšším bodě ostrovů The Three Kings Islands zvaném Ohaua , kde dají poslední sbohem před návratem do Hawaiki. Při západu slunce jsme tedy stunuli na mysu Cape Reinga (Te Rerengawairua), na nejsevernějším místě Nového Zélandu. Je to také místo, kde se střetávají vody tirkysového Tasmanova moře s tmavě modrými vlnami Jižního Pacifiku. Je to paráda, přijdete si tu , jak na samém konci světa.
Protože slunce šlo spát, pomalounku jsme se po všudypřítomných serpentýnách sešplhali na pláž Taputaputa Bay a sladce spinkali za burácení přílivu. Ráno nás probudilo klepání na kapotu. Už jsme ho 
znali z Rotoruai. ....pršelo nám zas celý den. Sice prší, ale zas tu má krajina pořádnej šmrnc. Vykasali jsme si nohavice, Lukáš vlastně né, ten pořád chodí v kraťasech, a prošli jsme si řeku a pláž u které jsme chrněli. Paráda, na písku se tu válela spousta modrých až fialových věcí. Zachránila jsem modru rybku, snad? Kouzelná nebyla. A zaútočil na mě racek asi se naštval, že jsem ho připravila o snídani. Ješte jsme se podívali v bílém oblaku k majáku a frčeli jsme k obrovským písečným dunám, které lemují Ninety Mile Beach.
znali z Rotoruai. ....pršelo nám zas celý den. Sice prší, ale zas tu má krajina pořádnej šmrnc. Vykasali jsme si nohavice, Lukáš vlastně né, ten pořád chodí v kraťasech, a prošli jsme si řeku a pláž u které jsme chrněli. Paráda, na písku se tu válela spousta modrých až fialových věcí. Zachránila jsem modru rybku, snad? Kouzelná nebyla. A zaútočil na mě racek asi se naštval, že jsem ho připravila o snídani. Ješte jsme se podívali v bílém oblaku k majáku a frčeli jsme k obrovským písečným dunám, které lemují Ninety Mile Beach.
Je děsný být mokrý, ale být mokrý a zároveň být polepený pískem, to je hrůza. Na dunách nám pršelo a zároveň foukal vítr plný písku, bylo to tak silné, že jsme si museli sednout a pořádně se schoulit, aby jsme mohli aspoň dýchat. Písek jsme měli všude, z vlasů ho dostáváme ješte teď. Lukášek byl zklamanej protože si chtěl zasáňkovat na písečných horách, ale vážně to nešlo. Báli jsme se tu i fotit, aby jsme nezničili foťák a bylo toho tolik na focení. Ale zase jsme zažili opravdovou písečnou bouři. Co nás tu jestě čeká? :)
