Šest měsíců uteklo jak voda, a tak jsme i my stekli o 1 500 kilometrů níž na Jižní ostrov , zase o trochu blíž Antarktidě. Ale vlastně pořád pěkně daleko, aby jsme se tam podívali. Kňuk. Stěhování proběhlo pohodově, těch pár švestek jsme naházeli do auta a tradá na jih. Cestou jsme se zastavili v Aucklandu u Zuzky a Tomáše, na pápá. Dostali jsme ještě teplé Zuzčiny muffiny a s ujišťěním, že se za náma s Polkovcema vydají, jsme se ztratili do noci i s kouřícím
nákladem na kterém jsme si pochutnávali až do Wellingtonu...mňam. Pěkně unavení a s autem, co vypadalo jako pojízdná popelnice, jsme se vyšplhali do Dunedinu. Svítilo sluníčko takovým tím svým zvláštním podzimním světlem , vítr před námi hnal pleskající listí... Prostě nás to dostalo, a když jsme dojeli do PORTOBELLA, bylo jasno. Tak tady zůstanem. Už nespíme v autě, ale v baráčku na kopci nad mořem, číslo 36.
Šest měsíců uteklo jak voda, a tak jsme i my stekli o 1 500 kilometrů níž na Jižní ostrov , zase o trochu blíž Antarktidě. Ale vlastně pořád pěkně daleko, aby jsme se tam podívali. Kňuk. Stěhování proběhlo pohodově, těch pár švestek jsme naházeli do auta a tradá na jih. Cestou jsme se zastavili v Aucklandu u Zuzky a Tomáše, na pápá. Dostali jsme ještě teplé Zuzčiny muffiny a s ujišťěním, že se za náma s Polkovcema vydají, jsme se ztratili do noci i s kouřícím 
nákladem na kterém jsme si pochutnávali až do Wellingtonu...mňam. Pěkně unavení a s autem, co vypadalo jako pojízdná popelnice, jsme se vyšplhali do Dunedinu. Svítilo sluníčko takovým tím svým zvláštním podzimním světlem , vítr před námi hnal pleskající listí... Prostě nás to dostalo, a když jsme dojeli do PORTOBELLA, bylo jasno. Tak tady zůstanem. Už nespíme v autě, ale v baráčku na kopci nad mořem, číslo 36.
