Konečně jsme se dostali na nejnavštěvovanější místo Nového Zélandu. Už chápu proč. Milford Sound mi ukradl část duše. Je to nádhera s mocnou silou. Člověk se tu nadechne, pak schoulí před majestátností přírody a dlouho se neodvažuje znovu nadechnout. Ale co tu vlastně není takové? Vážně jsme tu měli obrovské štěstí na počasí. A všechny fotky jsou neuvěřitelné. Snad je na nich alespoň trochu zachyceno fjordí monumentálnosti. Jestli s tím adorováním brzo nepřestanu, zlámu si asi jazyk. Jinak prý tu prší skoro každý den a roční srážky tu jsou 6m uf uf uf. Vysoké srážky způsobují, že nad slanou vodou se udržuje 3 až 4 m vysoká vrstva sladké vody. Jak tu můžou žít mořští delfíni a tuleni? Hm, tak to nevím. Jo, Milford Sound patří do Národního parku Fiordland a je se svými 21 ooo kilometry čtverečními nejrozlehlejší ze všech novozélandských národních parků. Je tu všechno vážně nějak předimenzované. Obrovské hory, obrovská jezera, obrovské vodopády a všude kolem nekonečné deštné lesy. A taky pekelná zima, na lodi jsem málem přimrzla k palubě, sulníčko se k nám nemohlo prodrat přez strmé kilometr vysoké skalní stěny. Za to jak jsme byli stateční, se nám dostalo velikanánské odměny. Připlavalo nás pozdravit hejno delfínů skákavích, jsou to obříci, dorůstají až 4,5 metrů. Chteli si s námi popovídat, pořát pískali a předháněli se, kdo nám toho víc vypíská. Byla to nádhera. Lukáš mě fotil jak řvu, ale to vám tu samozřejmě neukážu. Ještě na nás na prkovišťátku čekala děsně útočná Weka, která se za každou cenu chtěla utkat s mím Weka Waka Warriorem ha ha ha. Po krvavém boji jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím, ale o tom až příště. Dobrou noc.
