Ráno jsme se probudili pod duhou a pěkně pokousaný od pískových mušek. Kde se ty potvůrky berou? Lukáše jsem probudila tím, jak jsem po něm rozmazávala jejich mrtvolky nějakým průvodcem z Milfordu. Ale asi jsem to nedělala fortelně, protože zase usnul. Tak jsem vyrazila na průzkum, prý se tu často ukazují delfíni. Moře divočilo a začalo kapat, tak jsem zahupkala hop hop hop zpátky do auta. Pak už jsme průzkumničili oba dva, prošli jsme se mlžným lesem, který vyrůstá z písku na pláži. Ještě jednou zacinkala duha a my jsme vyrazili k ledovcům. Cesta byla jako vždy spektakulární, plná prapodivného světla, mlhy a mraků. A trvala dlouhoooo.
Konečně jsme se dokodrcali k Lišákovi. Průvodce nám našeptával, že je lepší než ten monarcha, uvěřili jsme mu a podle jeho rad zaparkovali. Udělali jsme asi tak 100 kroků a dál nás nepustili varovné cedule a žluté zátarasy. Hmmm. Ještě, že jsme před tím špatně odbočili a udělali si procházku pralesem s úchvatným pohledem na ledovec. Chacha. Trochu zklamaní, jsme vyrazili k Franz Josefovi, ale než jsme přešplhali jeden kopec, obloha zhoustla a zešedivěla. Cestu jsme nacházeli jen podle žlutých tyček. Bylo to pěkné slepá baba. Ještě nás láká se tam vrátit a s průvodcem se juknout přímo na ledovec i do něj, ale kdo ví? Čas se nám tu nachýlil směrem domů. V textu jsou použity úryvky z písní a her, co posloucháme cestou haha.
